Praha, 2. 6. 2025
Úvod
Předmětem tohoto stanoviska je posouzení problematiky úhrady nákladů spojených s uložením lidských pozůstatků, a to především ve světle § 4 odst. 4 a § 5 odst. 1 a 6 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a změně některých zákonů, v platném znění (dále také jako „Zákon“).
Cílem tohoto stanoviska je především zodpovědět otázku, který subjekt je povinen vzniklé náklady a za jakých okolností uhradit.
Předmětem tohoto stanoviska je především zodpovědět následující právní otázky:
- Kdo hradí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků v případě, že k úmrtí došlo ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, a kdo tyto náklady hradí v případě, že k úmrtí došlo jinde než ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb?
- Jakou roli hraje ve vztahu k povinnosti uhradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků situace, když ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí nesjedná pohřbení těla zemřelého žádný vypravitel pohřbu?
- Jakou roli hraje ve vztahu k povinnosti uhradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků situace, je-li provedena pitva?
Relevantní právní úprava
Předně je třeba uvést relevantní právní úpravu týkající se dotčené problematiky.
Ustanovení § 4 odst. 3 Zákona stanovuje následující:
„Poskytovatel zdravotních služeb, který poskytuje jednodenní nebo lůžkovou péči podle zvláštního právního předpisu, a poskytovatel sociálních služeb podle § 34 odst. 1 písm. c) až f) zákona o sociálních službách, který
- a) má zřízeno oddělení patologie nebo oddělení soudního lékařství, musí
- předat lidské pozůstatky provozovateli pohřební služby nebo vypraviteli pohřbu nebo osobě provádějící balzamaci či konzervaci umyté a, byla-li provedena pitva, zašité po jejím dokončení, je-li to možné,
- bezúplatně zajistit pro osoby uvedené v bodu 1 možnost úpravy těla zemřelého a uložení lidských pozůstatků do rakve ve vhodné místnosti a umožnit jim nezbytnou hygienickou očistu,
- b) nemá zřízeno oddělení patologie nebo oddělení soudního lékařství, musí bezúplatně zajistit provozovateli pohřební služby nebo vypraviteli pohřbu nebo osobě provádějící balzamaci či konzervaci možnost úpravy těla zemřelého ve vhodné místnosti a umožnit jim nezbytnou hygienickou očistu.“
Ustanovení § 4 odst. 4 Zákona stanovuje následující: „Jestliže došlo k úmrtí ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, nese poskytovatel uvedený v odstavci 3 po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků. Byla-li provedena pitva, počítá se lhůta 48 hodin od jejího ukončení. Pokud bylo v době podle věty první zajištěno pohřbení, nese poskytovatel náklady spojené s uložením lidských pozůstatků jen do doby zajištění pohřbení. Po uplynutí této lhůty nese náklady spojené s uložením lidských pozůstatků ve zdravotnickém zařízení nebo zařízení sociálních služeb a s jejich přepravou nebo uložením u jiné osoby vypravitel pohřbu.“
Ustanovení § 5 odst. 1 Zákona stanovuje následující: „Nesjedná-li ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí pohřbení těla zemřelého žádný vypravitel pohřbu ani žádný poskytovatel zdravotních služeb nebo univerzitní vysoká škola, která provádí anatomické pitvy v souladu s podmínkami stanovenými zvláštním právním předpisem26), neprojeví zájem o využití těla zemřelého pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům, nebo nebyla-li zjištěna totožnost mrtvého do 1 týdne od zjištění úmrtí, zajistí pohřbení slušným způsobem podle místních zvyklostí obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo bylo tělo zemřelého nalezeno, případně vyloženo z dopravního prostředku. O zajištění pohřbení podle věty první může obec uzavřít veřejnoprávní smlouvu s jinou obcí; podmínka stanovená v § 63 odst. 1 větě první zákona o obcích se nepoužije.“
Ustanovení § 5 odst. 6 Zákona stanovuje následující: „Osoba, u které je tělo zemřelého uloženo, je povinna neprodleně informovat obec, na jejímž území došlo k úmrtí nebo bylo tělo zemřelého nalezeno, případně vyloženo z dopravního prostředku, že nastaly skutečnosti podle odstavce 1.
III.
Úmrtí ve zdravotnickém zařízení či v zařízení sociálních služeb a úmrtí mimo tato zařízení
Ustanovení § 4 odst. 4 Zákona výslovně a nade vši pochybnost stanovuje, že pakliže došlo k úmrtí ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, nese poskytovatel uvedený v § 4 odst. 3 Zákona (tj. specifikovaný poskytovatel zdravotních služeb a specifikovaný poskytovatel sociálních služeb) po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků. Dle téhož zákonného ustanovení pak po uplynutí této lhůty nese náklady spojené s uložením lidských pozůstatků ve zdravotnickém zařízení nebo zařízení sociálních služeb a s jejich přepravou nebo uložením u jiné osoby vypravitel pohřbu.
Za předpokladu, že bylo v době 48 hodin od úmrtí zajištěno pohřbení, nese poskytovatel náklady spojené s uložením lidských pozůstatků jen do doby zajištění pohřbení. Je tedy zjevný záměr zákonodárce eliminovat (a to zcela logicky) povinnost poskytovatele zdravotních či sociálních služeb nést náklady za předpokladu, že by ve lhůtě 48 hodin od úmrtí došlo k zajištění pohřbení.
Tedy situace, kdy dojde k úmrtí v uvedených zařízeních, je krystalicky jasná. Poskytovatel zdravotních nebo sociálních služeb hradí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků nejvýše po dobu 48 hodin od úmrtí (výjimku pak představuje případ, kdy došlo k pitvě, o čemž bude pojednáno dále), poté jdou všechny náklady na vrub vypravitele pohřbu.
Dále, použitím argumentu a contrario coby metody logického výkladu lze nezbytně dospět k závěru, že pokud dojde k úmrtí mimo uvedená zařízení poskytovatelů zdravotních či sociálních služeb, tito poskytovatelé náklady spojené s uložením lidských pozůstatků nehradí, poněvadž Zákon jim tuto povinnost neukládá.
Je přitom zjevné, že k úmrtí může dojít i na místech odlišných od shora uvedených. Kdo tedy hradí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků, pakliže k úmrtí dojde například v domácím prostředí či na jiném místě? Odpověď je zjevná, jedná se o osobu vypravitele.
Tato skutečnost vyplývá ze samotného znění § 4 odst. 4 in fine Zákona, kdy Zákon upravuje, že vypravitel pohřbu hradí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků při úmrtí v uvedených zařízeních až po uplynutím lhůty 48 hodin od úmrtí, po kterou tyto náklady hradí poskytovatel zdravotnických či sociálních služeb. Za použití argumentu a contrario lze jednoznačně a nade vši pochybnost dospět k závěru, že pokud poskytovatel zdravotnických či sociálních služeb nemá povinnost hradit náklady za uložení lidských pozůstatků, poněvadž v jeho zařízení nedošlo k úmrtí, má povinnost platit veškeré náklady od úmrtí až do pohřbení spojené s uložením lidských pozůstatků právě osoba vypravitele.
Beneficium spočívající v úhradě nákladů za uložení lidských pozůstatků po dobu 48 hodin po úmrtí jasně svědčí vypravitelům pohřbu pro případ, že k úmrtí dojde v zákonem vypočtených zařízeních, kdy zemřelá osoba je pacientem nebo klientem takového zařízení ve smyslu zákona o zdravotních službách a zákona o sociálních službách. V ostatních případech vypravitelé toto beneficium nepožívají, pročež jsou povinni platit náklady již od úmrtí. Lidské pozůstatky je totiž vždy zapotřebí uložit, a to v chladicím zařízení, jak stanoví Zákon. Z žádné zákonné normy přitom nevyplývá, že by toto uložení lidských pozůstatků bylo tzv. zdarma, tedy že by provozovatel chladicího zařízení byl nucen tuto službu poskytovat bez nároku na jakoukoli odměnu. Vzhledem k esenciálním pravidlům vyplývajícím z ústavního pořádku České republiky je přitom zjevné, že takový zásah do podnikaní obecně by musel mít oporu v platné právní úpravě, což nemá.
Přestože shora předestřený výklad zcela odpovídá liteře Zákona, objevují se v současné době názory, které tvrdí, že pokud dojde k úmrtí na místě odlišném od zdravotnického zařízení nebo zařízení sociálních služeb, přičemž náklady spojené s uložením lidských pozůstatků po dobu 48 hodin od úmrtí tedy neplatí poskytovatel, tyto náklady neplatí nikdo. Dle těchto názorů má vypravitel pohřbu povinnost platit náklady za uložení lidských pozůstatků, kdy k úmrtí došlo jinde, až po uplynutí 48 hodin od úmrtí.
Je na první pohled vidět, že dotčený výklad je v rozporu se zcela jasným zněním zákonné normy. Nejenže takový výklad v Zákoně nenachází žádnou oporu, ale nadto představuje flagrantní zásah do práv provozovatele chladicího zařízení určeného k uložení lidských pozůstatků. Provozovatel chladicího zařízení je podnikatelem, který musí disponovat k výkonu takové činnosti potřebným oprávněním. Ukládat mu (mimo dikci zákona), aby své služby za určitých podmínek poskytovatel de facto pro bono, bez nároku na jakoukoli odměnu, je v zásadním rozporu s ústavním pořádkem a v něm vyjádřenou zásadou legální licence a enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, jakož i Listinou základních práv a svobod zakotveným právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož esenciálním znakem je oprávnění generovat zisk (k tomu srov. zákonnou definici podnikatele vyjádřenou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění).
Aplikace přístupu, kdy by byl subjekt (v daném případě provozovatel chladicího zařízení) nucen poskytovat své služby bezúplatně, a to aniž by pro to existoval zákonný podklad, je v lepším případě vytvářením stavu bezdůvodného obohacení na úkor provozovatele chladicího zařízení, v horším případě podvodným jednáním. Pro vyloučení jakékoli pochybnosti však zpracovatel tohoto stanoviska uvádí, že jeho předmětem není hodnocení stavu, jaký může aplikace takového přístupu vyvolat.
Pohřbívací povinnost obce
Vzhledem k existenci veřejného zájmu na pohřbení těla zemřelého zákonodárce upravuje případy, kdy žádný vypravitel nesjedná pohřbení těla zemřelého, přičemž za tím účelem stanovuje lhůtu, po které přechází povinnost zajistit pohřbení na příslušnou obec.
Dikce zákonné normy je taková, že pokud ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí nedojde ke sjednání pohřbu žádným vypravitelem, dle § 5 odst. 1 Zákona zajistí pohřbení slušným způsobem podle místních zvyklostí obec, na jejímž území k úmrtí došlo nebo bylo tělo zemřelého nalezeno, případně vyložené z dopravního prostředku.
V takových případech se jedná o tzv. sociální pohřeb, jehož vypravitelem je příslušná obec. Poněvadž je obec vypravitelem pohřbu, dopadají na ni beze zbytku shora uvedené povinnosti vypravitele. Pakliže k úmrtí došlo ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, náklady za uložení lidských pozůstatků po dobu 48 hodin od úmrtí hradí poskytovatel uvedený v § 4 odst. 3 Zákona. Pozdější náklady pak jdou již plně na vrub obce.
Naopak v případě, kdy k úmrtí dojde na místě odlišném od uvedených zařízení, je obec povinna hradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků již od počátku jejich uložení. Zjednodušeně řečeno, není důvod pro to (a samotný Zákon ani nestanovuje jinak), aby na obec coby vypravitele tzv. sociálního pohřbu obdobně nedopadaly shora vyslovené závěry.
Je přitom věcí příslušné obce, jak rychle zajistí pohřbení lidských pozůstatků, tak, aby se minimalizovaly náklady nutné k jejich uložení. Obdobně to samozřejmě platí i v případě dalších činností s tím spojených. Provozovatel chladicího zařízení je povinen plnit svoji povinnost, a sice řádně provádět chlazení, jakož i oznámit obci, že ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí nedošlo ke sjednání pohřbení těla zemřelého žádným vypravitelem, a to v souladu s § 5 odst. 6 Zákona, který stanovuje, že osoba, u které je tělo zemřelého uloženo, je povinna neprodleně informovat obec, na jejímž území došlo k úmrtí nebo bylo tělo zemřelého nalezeno, případně vyloženo z dopravního prostředku, že nastaly skutečnosti podle § 5 odst. 1 Zákona. Lhůta 96 hodin se tedy z pohledu osoby, u které jsou lidské pozůstatky uloženy, týká toliko informační povinnosti této osoby oznámit ve smyslu § 5 odst. 6 Zákona obci, že nedošlo ke sjednání pohřbení žádným vypravitelem.
Poté, co uplyne lhůta 96 hodin od oznámení úmrtí, je již plně v gesci obce, jakým způsobem a především kdy zajistí pohřbení lidských pozůstatků. Je přitom zřejmé, že i při svižném postupu obce může dojít k pohřbení až s odstupem několika desítek hodin, ne-li několika dnů poté, co uplynula shora uvedená lhůta. Má-li dojít k pohřbením zpopelněním lidských pozůstatků v krematoriu, je třeba počítat s tím, že i krematorium má jistý pořad práce, kterého se musí držet. Provozovatel chladicího zařízení přitom musí zajišťovat chlazení lidských pozůstatků do té doby, než bude vyzván k předání lidských pozůstatků pověřenému subjektu. To je pro provozovatele chladicího zařízení rozhodný moment, po němž již svoji službu nadále neposkytuje. Netřeba podotknout, že po celou tuto dobu mu vznikají náklady spojené s chlazením lidských pozůstatků. Tyto je povinen mu uhradit vypravitel pohřbu, kterým je v daném případě obec. Žádná zákonná norma nestanovuje, že by provozovatel chladicího zařízení tuto činnost vykonával bez nároku na odměnu za jím poskytovanou službu.
Případný výklad, dle kterého nemá provozovatel chladicího zařízení nárok na odměnu za svoji službu po uplynutí 96 hodin od oznámení úmrtí a který se v poslední době objevuje, tedy nenachází oporu v platné právní úpravě, ale opět v konečném důsledku přinejmenším vytváří existenci bezdůvodného obohacení třetího subjektu na úkor provozovatele chladicího zařízení. Žádný z takových přístupů však nemá oporu v aktuálně platné legislativě a konec konců ani v elementárních zásadách etiky, morálky a slušnosti. Tedy například postup, kterým by MMR odmítlo proplácet obcím náklady na chlazení za dobu delší 96 hodin je v přímém rozporu s kogentním ustanovením právní normy a nemá jakoukoli zákonnou oporu, jelikož lhůta 96 hodin není lhůtou ve smyslu § 4 odst. 4 věta první Zákona.
Zjednodušeně řečeno, lhůta 96 hodin od oznámení úmrtí v podstatě představuje časový limit, kdy může vypravitel sjednat pohřbení a současně lhůtu, po jejímž uplynutí má osoba, u které jsou lidské pozůstatky uloženy informovat příslušnou obec o tom, že v této lhůtě nedošlo ke sjednání pohřbení. Rozhodně z ní neplyne, že by se náklady na uložení lidských pozůstatků omezovaly na délku 96 hodin, což ostatně ani není prakticky možné.
Pitva
Jak již bylo shora uvedeno, dle § 4 odst. 4 Zákona platí, že pokud došlo k úmrtí ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, nese poskytovatel uvedený v § 4 odst. 3 Zákona náklady spojené s uložením lidských pozůstatků po dobu 48 hodin od úmrtí. Výjimku představuje pitva. Zde citovaná zákonná norma stanovuje, že byla-li provedena pitva, počítá se lhůta 48 hodin od ukončení pitvy.
V tomto ohledu je třeba upozornit, že zařízení typu Ústavu soudního lékařství, v němž se pitvy provádějí, není zdravotnickým zařízením ve smyslu § 4 odst. 4 Zákona, a to z prostého důvodu – v tomto zařízení nikdy nedojde k úmrtí ve smyslu uvedené normy. Ustanovení § 4 odst. 4 Zákona stanovuje doslova toto: „Jestliže došlo k úmrtí ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, nese poskytovatel uvedený v odstavci 3 po dobu 48 hodin od úmrtí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků“.
Ostatně, samotný § 4 odst. 4 Zákona odkazuje ohledně specifikace poskytovatele na § 4 odst. 3 Zákona, který obsahuje definici poskytovatele zdravotních služeb a poskytovatele sociálních služeb. Konkrétně, zůstaneme-li u zdravotních služeb, jejich poskytovatelem se dle uvedeného zákonného ustanovení rozumí takový poskytovatel, který poskytuje jednodenní nebo lůžkovou péči podle zvláštního právního předpisu. Je přitom zjevné, že Ústav soudního lékařství není takovým poskytovatelem.
Je-li tedy třeba zodpovědět otázku, jaký vliv má na úhradu nákladů spojených s uložením lidských pozůstatků skutečnost, že dochází k pitvě, lze odpovědět takto.
Dikce zákona jasně stanovuje, že lhůta 48 hodin se počítá od ukončení pitvy. Logicky přitom běží vůči poskytovateli zdravotních nebo sociálních služeb za situace, pokud došlo k úmrtí ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb. Nemůže tedy nikdy běžet vůči poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zařízení k úmrtí nedošlo. Po uplynutí dané lhůty nese náklady spojené s uložením lidských pozůstatků vypravitel pohřbu, kterým je v případě, že se koná tzv. sociální pohřeb, obec, jak již bylo vyloženo shora.
Závěr
Zpracovatel tohoto stanoviska si v úvodu tohoto pojednání vymezil otázky, které je třeba zodpovědět, přičemž za tím účelem provedl výklad právních norem. Lze přitom konstatovat, že položené otázky se podařilo zodpovědět, a to následujícím způsobem:
- Kdo hradí náklady spojené s uložením lidských pozůstatků v případě, že k úmrtí došlo ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, a kdo tyto náklady hradí v případě, že k úmrtí došlo jinde než ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb?
V případě, že došlo k úmrtí v uvedených zařízeních, nese náklady spojené s uložením lidských pozůstatků poskytovatel uvedený v § 4 odst. 3 Zákona, tj. poskytovatel zdravotních nebo sociálních služeb, který je uveden v zákonné normě. Tento poskytovatel nese dotčené náklady po dobu 48 hodin od úmrtí.
V případě, že dojde k úmrtí mimo zdravotnické zařízení nebo zařízení sociálních služeb, nese náklady spojené s uložením lidských pozůstatků vypravitel pohřbu, přičemž nezáleží na tom, zda se jedná o fyzickou osobu, právnickou osobu, či obec, coby vypravitele tzv. sociálního pohřbu, jejíž povinnost zajistit pohřbení nastává v případě, že ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí nikdo jiný nesjedná pohřbení lidských pozůstatků.
- Jakou roli hraje ve vztahu k povinnosti uhradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků situace, když ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí nesjedná pohřbení těla zemřelého žádný vypravitel pohřbu?
Jak je uvedeno shora v odpovědi na otázku ad 1), v takovém případě se vypravitelem pohřbu stane obec, jejíž příslušnost k zajištění pohřbení upravuje Zákon.
Závěry o povinnosti hradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků se přitom aplikují i na obec coby vypravitele pohřbu. V případě, že došlo k úmrtí mimo zdravotnické zařízení nebo zařízení sociálních služeb, nese veškeré náklady spojené s uložením lidských pozůstatků obec.
Žádná právní norma nestanovuje, že by provozovatel chladicího zařízení neměl právo na úhradu za své služby, pokud délka chlazení převýší lhůtu 96 hodin, která není stanovena jako limit pro úhradu nákladů spojených s uložením lidských pozůstatků.
- Jakou roli hraje ve vztahu k povinnosti uhradit náklady spojené s uložením lidských pozůstatků situace, je-li provedena pitva?
Je-li provedena pitva, přičemž k úmrtí došlo ve zdravotnickém zařízení nebo v zařízení sociálních služeb, lhůta 48 hodin, po kterou nese náklady spojené s uložením lidských pozůstatků poskytovatel uvedený v § 4 odst. 3 Zákona, běží od ukončení dotčené pitvy. Po jejím uplynutí je náklady spojené s uložením lidských pozůstatků povinen uhradit vypravitel pohřbu.
Nedošlo-li k úmrtí v uvedených zařízení, nese veškeré náklady spojené s uložením lidských pozůstatků vypravitel pohřbu, přičemž je povinen je uhradit provozovateli chladicího zařízení.
Toto stanovisko je vypracováno dle právní úpravy platné a účinné ke dni 1. 6. 2025.
za Unii pohřebních služeb, z. s.
JUDr. Richard Štainc, místopředseda Předsednictva spolku